Co já bych k tomu tak napsala… Podívejme se kriticky.

Prožití jednoty těla a duše? Vždycky jsme jen jedno. Jen si myslíme, že ty složky existují samostatně. Splynutí z vesmírem? Jak může zrnko písku splynout s pouští, když už je jeho součástí? Mystický duševní prožitek, proudění energie? Já usínala a cítila jeho teplé ruce a teplý olej.

Kladu si tedy otázku, co tak zázračného jsem v té hodince poznala. Vlastně na ni nemůžu odpovědět, protože „co“, musím nahradit za „koho“. Tedy koho? Někoho, kdo o sobě psal pravdu. Člověka, který je citlivý, vnímavý, laskavý. Člověka, který se mi plně věnuje, a já za ním mohu přijít s čímkoli. Člověka, který ví, co potřebuji, a je ochoten mi to dát. Žádný individuální přístup, ale přístup osobní: „Jsem tu pro tebe“. Je jedním z mála, kteří se opravdu zajímají. A jedním z mála, kteří přijímají i takové, jako jsem já.

Děkuji, že jsme se mohli potkat.